Když jsem byl pozván do Divadla Dialog na představení improvizačního divadla, nevěděl jsem v podstatě, na co jdu a co od toho čekat. Po mém vstupu do sálu se již herci „rozcvičovali“ na představení. Pohodlně jsem se tedy usadil na zadní sedadlo a s určitou nedůvěrou zkoumal, co se to na podiu vlastně děje. Herci právě ztvárňovali vizi stroje na výrobu rohlíků, což mě rozhodně zaujalo. Divadlo Dialog, kde se hrají převážně neprofesionální představení, nebylo ani z poloviny zaplněné. Krátce po tom, co jsem se aklimatizoval na sedadle, můj klid narušil člověk na podiu oděný do trikotu rozhodčího a vyzval mě, abych si přesedl do prvních řad. Na předním sedadle jsem objevil černý a bílý list tvrdého papíru a několik novinových listů. Ihned jsem byl poučen o tom, že z listů si mám udělat koule a připravit si je na rozhodčího (s tím, že pokud se mi nebude líbit jeho výkon, mám jej nemilosrdně ubombit koulemi k smrti) a barevnými papíry budu signalizovat mé hodnocení jednotlivých hereckých týmů. A to se již dostáváme k zásadní otázce:

Co je improvizační divadlo?

Improvizační divadlo je sympatický a nekonvenční hybrid divadla klasického a sportovního utkání. Spíše je to ale o divadle než o sportu. V herecké kategorii na dané téma se herci snaží sice s malým časem na rozmyšlenou, ale spíše prakticky za pochodu vymyslet a zrealizovat scénku tak, aby mohla být úspěšně sehrána, a pokud možno i zakončena pointou. Trošku to může připomínat bývalý pořad "Ruská Ruleta" pánů Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera. Ovšem od klasického divadla či výše zmíněného pořadu se improvizační divadlo odlišuje zápasy.

Co jsou zápasy?

V improvizačním zápasu se utkávají dva divadelní týmy; jsou zde hlavní i pomocní rozhodčí a konferenciér, který provází celým představením. Ani publikum zde není pouze pasivním účastníkem představení, ale naopak se aktivně zapojuje do celého dění – ať už hlasováním či metáním koulí po hlavním rozhodčím v případě nespokojenosti s jeho soudem. Místo jeviště je používán termín kluziště, mohou zde být mantinely, hraje se v dresech a na dva poločasy, jsou pískány fauly... Taková je asi paralela se sportovním (hokejovým) utkáním. Asi největší rozdíl oproti klasickému sportovnímu utkání spočívá v tom, že jednotlivé týmy nehrají proti sobě, ale naopak kooperují a snaží se společnými silami dotáhnout improvizaci do zdárného konce. 

A tak tedy představení začalo. Témata scének se tahala z košíčku, kam již předtím diváci naházeli drobné papírky s náměty, v některých případech je sdělovali rovnou z hlediště. Na scénky připadly zpravidla tři minuty krom speciálních kategorií, které měly stopáž delší, kratší nebo dokonce neomezenou. Co to jsou vlastně ty kategorie? Jednotlivé typy scének, ale k tomu se ještě dostanu.

Prvním námětem bylo „ufo v baru“ a rozhodčí zvolil kategorii diapozitivy. To spočívá v následujícím: Dva hráči jsou vypravěči, nejprve uvítají obecenstvo a poté začínají "promítat diapozitvy" – změna obrázku se slovem "cvak", na tento signál se ostatní hráči rychle staví do živých obrazů, které vypravěči popisují a vysvětlují. Nejvíce dala asi zabrat hercům-diapozitivům hláška „ano, tak tenhle snímek máme prostorově převrácený, takže si ho otočíme – cvak“:o). Herci měli co dělat, aby to ustáli.  Nechci popisovat každou scénku, neboť jich bylo opravdu mnoho. Rozhodčí zde neúčinkoval jen proto, aby odměřoval čas do konce scének, ale také aby pískal herecké fauly a rozdával trestné body. Za každé 3 trestné body týmu získal jeden kladný bod tým opačný. Nejčastěji se pískala „neplynulost děje“, ale faulů existuje celá řádka, například „vypadnutí z role“ či „šaškování“ a spousta jiných.

Spíše bych chtěl ještě něco říci ke kategoriím jednotlivých scének. Opět nemá cenu popisovat všechny, neboť je jich přehršle. Můžete si je podrobně prostudovat na webu organizace Č.I.LI (česká improvizační liga), jejíž prezident se zúčastnil zápasu jako rozhodčí. Velmi se mi líbila kategorie Loutky, kdy se herci vzájemně “vodili“ – část týmu vždy hraje vodiče a druhá loutky. Výtečná byla improvizace  s rekvizitou, při které má rozhodčí připraven předmět, s nímž budou hráči improvizovat. Předmět se stává zástupnou rekvizitou, která se během improvizace proměňuje. Hráči nemají předměty zbytečně pojmenovávat, improvizace má být na téma a tvořit příběh. Podstata tkví ve skutečnosti, že s rekvizitou herci nikdy nezacházejí jako s tím, čím opravdu je, ale vždy jako s něčím naprosto odlišným. Moc mě zaujala proměna košíčku na motorovou pilu. Mrzí mě, že do programu nebyla zařazena kategorie „smrt v jedné minutě“, kdy 2 hráči mají jednu minutu na to, aby jeden z nich motivovaně a smysluplně zemřel. Diváci předtím určí prostředí, ve kterém se tato radostná událost odehraje.

Abych to nějak ukončil… Máte-li chuť na netradiční divadelní zážitek, určitě vyhledejte nějaký zápas improligy, stojí to za to. Výtečně se pobavíte a představení můžete do značné míry i ovlivnit.